D-Day The Hard Way

Šestého června 1944 mi bylo 24. Ten den nás poslali na jednu z nejrizikovějších akcí. Připravovali jsme se na ni už od dubna a byli jsme si vědomi toho, že mnozí z nás se z ní nevrátí. Celkem se ten den vylodilo 150 000 vojáků. Po vysazení na pobřeží jsme se měli vyšplhat na 30-metrové útesy a najít děla, o kterých jsme byli přesvědčeni, že je tam Němci mají. Ta děla představovala nebezpečí pro naše vojáky a bylo třeba je co možná nejdřív zničit.

V mé skupině bylo 22 vojáků. Celou cestu na pobřeží na nás stříleli. Ze člunu jsem vystoupil jako první. Při vylézání mě trefili do boku. Kulka naštěstí prošla jenom svalstvem a netrefila žádné klouby, takže jsem mohl pokračovat. Ostatně, neměl jsem moc na výběr. Vedoucí týmu má na starosti zařídit, aby se dosáhlo všech vytýčených cílů. Dokud stojíte, jde se dál.

Poté co mě střelili jsem vykročil z člunu do vody. Říkal jsem si, že tam bude vody tak zhruba po kotníky, ale šlápl jsem přímo do nějaké jámy. Okamžitě jsem šel ke dnu i s veškerou výbavou a chvilku jsem byl úplně pod vodou. Ostatní mě vytáhli a utíkali jsme na pláž. Jakmile jsme tam doběhli, začali jsme na útesy vystřelovat provazy s háky a po těch se pak šplhat nahoru.

Nejenom že po nás Němci seshora stříleli, navíc nám ještě přeřezávali provazy. Nás ale bylo hodně a byli jsme zatraceně rychlí. Poté co jsme vylezli nahoru na útesy, začali jsme hledat ta velká děla. Ta tam ale už nebyla, všechna zmizela, a my jsme museli pokračovat v pátrání. Nakonec jsme je našli pár kilometrů opodál a já jsem je zničil tím, že jsem na ně naházel granáty.

Mezitím bylo ale taky potřeba bojovat. Jakmile jsme si byli jistí, že ta děla někam přesunuli, rozhodli jsme se celou oblast vyčistit, abychom se při hledání cítili bezpečně. Němci nám to hodně ztížili svou vychytralostí a tím, že se schovávali v podzemních tunelech. Postupně je odbouchávat bylo jako ta hra s vylézajícím krtkem. Pokaždé když jste se otočili tak se nějaký vynořil a vystřelil na vás. Pokud jste nebyli dost rychlí, klidně jste mohli umřít.

Během útoku jsem se nebál až tak moc jak jsem se původně domníval. Jako velitel jsem musel myslet na spoustu věcí. Měl jsem tolik práce s organizováním postupu, že nebyl ani čas se bát, že mě někdo střelí. Nakonec jsme podle mě odvedli skvělou práci, ale taky jsme zaplatili vysokou daň. Vylodil jsem se spolu s dalšími 225 Rangery a na konci bitvy nás zbylo jen 90.

0 comments on “D-Day The Hard WayAdd yours →

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *