Bottoms Out

Na velkých změnách není nejhorší to, že se na ně těžko zvyká. Nejhorší je, že ještě než k oné změně přikročíme, musíme dopadnout až na dno – obvykle vyčkáváme a váháme a vymýšlíme si pro svou nerozhodnost výmluvy, to všechno až do chvíle, kdy už není na výběr. Než v sobě najdeme odvahu přikročit k činům, ztratíme spoustu cenného času. Mluvím z vlastní zkušenosti. Sám jsem si sáhl na dno během dojíždění ze San Diega do LA. Neměl jsem tenkrát dopustit, aby to zašlo tak daleko.

Když jsem přijímal místo ve firmě kousek od San Diega, byl jsem tak nadšený z toho že budu zase vydělávat, že mi dvouhodinové dojíždění zpátky do LA stálo za to. Nepřišlo mi to jako velký problém, spíše jako drobná nepříjemnost. A asi tři týdny mi dojíždění dokonce přišlo zajímavé.

Pak jsem se začal nudit. Zkoušel jsem poslouchat audioknížky, ale to mi jenom pokazilo zážitek z opravdového čtení. Hodně jsem taky při jízdě telefonoval a následkem toho jsem neustále zapomněl odbočovat a doba dojíždění se mi tak téměř zdvojnásobila.

Práce ale byla natolik dobrá, že jsem u dojíždění vytrval. Z bytu jsem vždycky odcházel ve čtyři ráno, abych se vyhnul ranní dopravní špičce. To znamenalo kratší dobu strávenou na cestě, ale výrazně mi to narušilo společenský život, protože jsem nejpozději v osm musel být v posteli. Jednoho rána jsem usnul za volantem. Nebýt toho kamionu co mi zatroubil za zády, vyboural bych se.

To pro mě byl zlomový moment. Byl jsem ochoten smířit se s dvěmi hodinami v autě tam i zpátky. Když ale pršelo, tak se to protáhlo na tři hodiny. A nakonec jeden den přišla úplná průtrž mračen a ve mně se to pár kilometrů od Disneylandu zlomilo. Přejel jsem ke kraji dálnice, zastavil, a vyházel z auta kusy interiéru do járku u cesty. Pak jsem zašel do Denny’s a snědl tři velké kusy koláče.

Poté jsem postupně zavolal všem svým kamarádům a řekl jim, že v práci končím. Ani jeden z nich nezněl nijak překvapeně. „No konečně“ pověděli mi. Ukázalo se, že všichni přesně ví jak jsem nespokojený, akorát že nikdo z nich neměl odvahu mi to říct. Navíc bych je stejně nejspíš neposlouchal.

Když nad tím dnes přemýšlím, je to jasné jak facka. Ani takhle skvělá práce nestojí za všechnu tu hrůzu, co jsem kvůli ní zakusil. Musel jsem být úplně slepý, že jsem si nevšiml jak mě to dojíždění ubíjí. A tak to u velkých změn chodí. Než se rozhodneme zavřít oči a jít do toho, všichni ostatní už dávno dospěli ke stejnému závěru a jen čekají, až nás taky osvítí.

0 comments on “Bottoms OutAdd yours →

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *