Dazed and Confused

I tehdy, když nemusím nutně vyskakovat z postele o půl páté ráno, se ze zásady (aspoň co to jde) snažím vstávat brzy. Nebyla jsem vždycky ranní ptáče, ale před 12 lety jsem si vzala muže, který pracoval na rodinném ranči, což obnáší vstávání před šestou ranní. Přizpůsobila jsem se a postupem času jsem si brzké ráno oblíbila.

Speciálně na jaře – kdy se toho tady děje hodně a kdy několikrát týdně vstáváme před pátou – se člověk musí naučit mít ráno rád, jinak nepřežije. Pravda, hodně se při tom pláče a kleje. Člověk se cítí hrozně a říká si jestli by mu nebylo líp v pohodlném bytečku ve městě. Obzvláště teď, uprostřed zimy, je běžné, že nám naskočí režim zimního spánku a všichni odpadneme a spíme klidně i do půl osmé. Na druhé straně je ale takových ranních zážitků poskrovnu.

Minulý týden jsme si s Floydem na svatbě mého bráchy dopřáli ten luxus, že jsme zůstali vzhůru tak dlouho jak jsme chtěli a do hotelu se vrátili až po půlnoci. A jelikož náš pokoj měl takové ty úžasné neprůhledné rolety, které jsem duchapřítomně zatáhla ještě než jsme vlezli do postele, probudili jsme se až hodně po osmé. Měla jsem pocit, že jsem po smrti, tak dobře jsem se už dlouho neprospala. Po Dallasu jsem se pak potácela celá omámená. Na nákupech jeden policajt zabránil tomu, že bych napochodovala přímo do protijdoucích lidí. Začínalo to celé být hodně nebezpečné.

Ten víkend mě pochopitelně zničil. Zpátky na ranči bych spala až do poledne, kdyby se v osm neprobudili naši malí darebáci a nezačali vyžadovat lívance, a kdyby mě Floyd nedloubnul ukazováčkem mezi žebra. Vypotácela jsem se z postele, protřela si napuchlé oči a zjistila, že jsem úplně mimo. Stejně jsem se cítila po celý zbytek dne. Bylo to jako bych postrádala jakýkoli pořádek nebo smysl – ne že bych je snad někdy měla, ale stejně – a včera večer v pět už jsem nesplňovala většinu podmínek k tomu, aby mě šlo brát jako lidského tvora. Což by mohl být problém, protože tento týden toho ještě musím docela dost zvládnout, různě cestovat a chodit na návštěvy.

Dnes ráno jsem se proto donutila vylézt z postele v pět a uvědomila si, že stejně tak jako existují lidé, kteří oceňují noční ticho a klid, já si daleko radši dám klid ranní. A po probuzení jsem toho vlastně ani moc nedělala. Prostě jsem jenom seděla venku a dívala se na východ slunce. Zabralo to víc než několik hrnků kávy. Cítila jsem se osvěžená a celá natěšená poprat se s problémy nového týdne. Pak jsem si zívla, protáhla se, vklopýtala zpátky dovnitř a zalezla pod pokrývky. Probudila jsem se v 8:57, s napuchlýma očima a úplně rozhozená. Mám dojem, že tohle nebude jen tak.

0 comments on “Dazed and ConfusedAdd yours →

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *