Diszipline Muss Sein

Jsem svobodná matka pětiletého syna. Stejně jako všechny ostatní děti i on naříká a stěžuje si, když se mu nechce něco dělat, ale s tím se počítá. Děcka prostě zlobí, tak to je, tak to v životě chodí. Jako rodič si na to musíte zvyknout a naučit se s tím vypořádat. Když jsem byla malá, byla jsem úplně stejná.

Akorát že teď, když je syn o něco starší, toho chování přibývá a mám dojem, že to přestávám zvládat. Snažím se jej naučit jak ve chvílích smutku nebo zloby ovládat své emoce, ale mám dojem, že mě vůbec nevnímá. Zkouším mu vysvětlit jak se dá hněv zvládat i jinak než tím, že po mě ječí a něco rozbije, ale tahle zkušenost se přenáší mnohem hůř než jsem si kdy myslela.

Zatím to vypadá jako běh na dlouhou trať a nejsem si úplně jistá jestli mám na to, abych tohle nějak dotáhla do konce. Občas mu poradím, že by možná namísto toho prskání a vztekání se a kopání do všeho dokola mohl jít a probrat to se mnou. Chtěla bych, aby mi konkrétně sdělil co vlastně chce, abych mu to buď mohla dovolit nebo mu vysvětlila proč bych radši aby to nedělal.

Někdy se prostě jen tak svalí na zem, jako by mu byly dva roky. Jak mu v tom mám zabránit? Zkusila jsem klasický postup typu ‘prostě dělej co ti říkám a nestěžuj si!’, ale zpětně je mi jasné, že ten nemohl fungovat. Ale pozor, ne že bych ho pokaždé předem nevarovala. Varuju, a dostatečně. Není to tak, že bych na něj z ničeho nic vybalila nějakou novou informaci když si zrovna hraje.

Problém mám i s jeho odmlouváním. Jak mám dosáhnout toho, aby pochopil, že tímhle tónem se prostě mluvit nesmí? Teoreticky samozřejmě vím co mám dělat. Děcka chtějí pořád něco dělat a nechtějí se nudit. Čím víc se v průběhu dne zabaví, tím míň energie mu zbude na zlobení a odmlouvání.

Vím, že když zlobí, tak bych si ho prostě neměla všímat. Očekává ode mě nějakou reakci a když se jí nedočká, najde si jinou zábavu. Dril je mi jasný, ale ono se to snadno řekne. Taky si musím dávat pozor na to, co jí. Říká se, že z přemíry cukru jsou děcka jak urvané z řetězu.

Potíž je v tom, že tady nemáme dost mužských vzorů, které by mě mohly podpořit. Je tu můj nevlastní otec a brácha, ale ty vídáme jenom o víkendu. Můj přítel, se kterým jsme dva roky, se na výchově nepodílí tak moc jak bych chtěla. Takže vlastně nevím kudy kam.

Nedávno jsem sestavila takovou tabulku věcí, které syn nesmí dělat a v ní jsou jak pravidla pro hraní (třeba že do kuchyně se hračky nenosí) tak i zásady správného chování. Modlím se k bohu aby to zabralo, jinak mi z toho jednoho dne fakt hrábne.

0 comments on “Diszipline Muss SeinAdd yours →

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *