My Volvo, My Enemy

Můj kombík Volvo z roku 2000 má najeto 200 000 km a teď začal vydávat nějaké divné zvuky. Asi bych jej měla vyměnit za něco nového. Ale za co? Nejenom že se tím vydám z peněz, ale taky platí, že auto hodně vypovídá o svém majiteli, ať už se to dotyčnému líbí nebo ne.

Mým prvním autem byl Ford Escort, který jsem si koupila, protože měli prodejnu poblíž. Auto bylo červené a byla s ním zábava. Aspoň jsem měla ten dojem, dokud k nám na návštěvu nepřijel táta a neřekl mi, že má pocit jako by jezdil v plechovce.
Našim dalším autem byla Toyota Camry. To bylo auto oholené na kost, ale taky to nebyla žádná plechovka. Festovní a spolehlivé jako Mercedes. Nikdy se nepokazilo, mělo nízkou spotřebu a zastavilo na místě. Proč jsem je proboha dávala pryč?

Podle mě se na svá bývala auta dívá spousta lidí podobně. Stejně jako u oblíbených svetrů si říkáte – co se s ním asi tak stalo? Myslím, že Toyotu jsem prodala z toho důvodu, že se blížila k 300 000 ujetým kilometrům a někdo mi poradil, abych se jí zbavila, dokud to ještě jde.

Zpětně vidím, že jsem toho člověka neměla poslouchat. To auto by klidně ještě pár dalších let vydrželo. Lituju, že jsem mu víc nevěřila. Toyotu jsem vyměnila za kombík Volvo. V danou chvíli se to jevilo jako správné rozhodnutí. Žila jsem klasickým životem člověka z předměstí. Měli jsme dvě děti a psa a myslím, že přesně pro tuto variantu naše Volvo vymysleli. Děcka už jsou ale z domu pryč a pes umřel.

Musím říct, že Volvo mě zklamalo. Lidi za mnou chodí a ptají se, „Tak co říkáš na Volvo?“ Já odpovím „Jo, je fajn“ a vidím, jak jim klesla brada. Čeká se, že své Volvo budu milovat. To auto ale k pomilování prostě není. Celé je nudné a člověku leze na nervy. Jezdí dobře, ale ne skvěle. Nějaké vážné nedostatky nemá, zato má spoustu drobných chyb: výstražné indikátory na palubní desce, které se spouští jak se jim zachce; reflektory, které pravidelně odchází, mizerné držáky na pití.

Navíc má na naši štěrkovou příjezdovou cestu moc nízko podvozek. Nárazník trčí ven, což vede k tomu, že neustále narážím do chodníků a obrubníků. Je v něm zabudovaný servisní indikátor, který se každých pár měsíců rozsvítí a pak nejde vypnout – dokáží to jedině lidi od Volva, kteří přitom najdou pět šest dalších věcí, které je potřeba draze opravit. Automatická páčka na zadní okno je pokažená už dva roky, protože oprava by stála majlant. Zvláštní je, že dokud se nepokazila, tak nikoho ani nenapadlo ji použít.

0 comments on “My Volvo, My EnemyAdd yours →

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *